Nuž, vznešený Theofile, když jsem vše znovu důkladně prošel, rozhodnutí jsem nabyl vypsati Ti v sledu pravém příběh putování velkolepého, příběh o událostech, jež se mezi námi naplnily a které vepsány v srdcích našich zůstanou zde na věky věkův, uchované v komoře patřičné, kterážto nadepsána bude jako pouť po restauracích nádražních, dílec pátý. Jistě jsi už, vznešený Theofile, četl mé knihy předchozí pojednávající o zařízeních restauračních na trati Brno – Břeclav – Přerov – Brno a též o pražském bonusu pro kikoti. Udatný rek Kurt I., vážený zakladatel výprav těchto, nyní (snad i po poradě se mnou) plán míti ráčil opět pro cestu po jižní části vlasti moravské.
My, měšťané bytem husovičtí, vstávali jsme dne toho, to jest sedmnáctého dne měsíce pátého, před pátou hodinou ranní. Jmenovitě tedy Kurt, Františka, já a Lucka, již předešlého dne z Prahy přibylá. Nikoliv Pepina však, s Cimrmanem řečeno není typem nádražkovým. Po občerstvení lokem rosy tullamorské, aj, vyšli jsme do noci a při čekání na zpožděný rozjezd s pravidelným odjezdem v 5:06 ohozeni jsme zůstali kaluží hasičským vozem projetou. Po příjezdu na nádraží šťastném, vroucí proběhlo setkání s Luckou a Martinem. Eva žel omluvena jest, z Němec na jižní Moravu cesta daleká, podobně Honza toho času Vídeňský, druhý ze zakladatelů poutí; Filipínina argumentace, že až takového pankáče z toho, koho pod srdcem nosí, nechce míti, jest též neprůstřelná. Počet šesti dobrodruhů označili jsme ideálním býti a Kurtovi bylo zmocniti se pořizování dokladů jízdních. Ach, jaký filuta jest! Stačilo koupit tři celodenní jízdenky do kraje jihomoravského a skupinovou pro šest lidí ze Studence do Moravských Budějovic. O posledním (ovšem plánovaném) dokupování dokladů jízdních bude ještě řeči.
1. Okříšky
Brno 5:39 – Třebíč 7:09, Os 4822
Třebíč 7:35 – Okříšky 7:51, Os 4868
Cestu částečně snídaní či spánkem trávíme. Přestup v Třebíči obohacený není restaurací žádnou, neb zde nádražky není. Snažíme se alespoň pekárnu sehnati a něco na zub uloviti, marno však. Záměrně pak vynecháváme vhodná zastavení na trati (ku příkladu Kralice, Studenec aj.), jisti jsme zajisté, že sem, pokud zdrávi budeme, zavítáme ještě. Paní průvodčí poněkud zmatena jízdními doklady našimi, vše ovšem v pořádku jest. V Okříškách však první zrada potkala nás. Otevřeno býti mělo již deset minut po příjezdu našem, ale na ceduličce na dveřích devítka všem poutníkům na zlost svítí. Hodinu trávíme prohlídkou městečka, podivujeme se nad několikerými květinářstvími na návsi (některými již bankrot vyhlásivšími) a nakupujeme v místní večerce vietnamské (někteří i lahvový mok na cestu další). Hledání hospody bylo neúspěšné. Poté sedíme v čekárně, kde alespoň stůl dřevěný restauraci upomíná. Na věži kostelní snad ještě ani devětkrát zvon nebil a již sedíme v nádražce útulné, v krbu dřevo hoří a my, jelikož vlak nečeká, si dáváme žejdlík pouze kolovací. Tři ženy jeden, tři muži druhý. A poté ti tři muži ještě jeden. Ač vlivem na síti sítí špatně uvedené otvírací doby trávíme zde nejméně času, jako nejlepší nádražka pouti této zdá se nám okříšská býti.
2. Znojmo
Okříšky 9:17 – Znojmo 10:47, Os 24807
Cestou započítáni jsme kýmsi, kdo s průvodčím dlí. Nádražková tour totiž shodou náhod na sčítací den IDS JMK připadla, sečteni budeme během dne toho ještě mnohokráte. Průvodčí zmatena opět našimi lístky. Kurt předčítá o Okříškách ze spisu Kdyby ti tak pámbů prdel rozth, já poté čtu o restauracích znojemských, které čekají nás. Cestou míjíme také kiosek u nádraží v Šumné, též recenzován ve spisu tomto, vypadá však zatím nepoužívaně, do léta ještě nějaký čas zbývá, a bylo by příliš velikým riskem zde vystupovat, navíc spoustu času ztratili bychom, který ještě budeme potřebovat k šťastnému návratu do Brna do poloviny noci dne tohoto (platnost našich dokladů tím oka mžikem končí). Lucie P. žasne nad názvem obce Olbramkostel. Ve Znojmě se nacházejí dvě nádražky první kategorie, napřed zavítáme do té více zalidněné. Živo je tu pro tuto denní dobu snad až neuvěřitelně, skladba osazenstva typicky nádražková, nikoliv však, že by osaměle někde seděl jeden či dva exoti s napůl vypitým pivem před sebou, nýbrž typický nádražkový štamgast sedí téměř u každého stolu a u nejednoho stolu se panákuje vodka. Největší ožrala laškuje se servírkou a zapíná si poklopec. Vzápětí usíná. My pijeme pivo. Poté se ještě na nějakou chvíli přesouváme do vedlejší „jídelny“, oba tyto podniky jsou ale v kuchyni jaksi propojené, ovšem tak, že systém jsem nepochopil. Jídelna je na rozdíl od vedlejšího podniku zcela prázdná, jen u jednoho stolu sedí jeden týpek, který cosi čte. Zatímco v „restauraci“ mlha a smrad cigaretový vznáší se, v „jídelně“ překvapuje nás míra smradu ze smažení potravin vzniklého. Dáváme polévku, která jakž takž jde. Na první kolej přijíždí vlak z Vídně. Zde ve Znojmě navštívit nás měl a připojit se k nám Michal D. jedoucí za námi z Brna na kole. Volal ale, že nestíhá a přijede do Znojma později a pak nás dožene vlakem.
3. Březí
Znojmo 13:03 – Březí 13:48, Os 4551 /4515
Zde si Kurt dovolil malý risk řka: „Buď to vyjde a bude to vynikající, nebo to nevyjde.“ Nevyšlo to. V Březí jest u zastávky jakás hospoda, podle sítě sítí zde mělo otevřeno býti, leč není. Dokonce i dvě ceduličky, na dveřích a na okně umístěné, vzájemně si odporují, aniž byť jedna z nich odpovídala výsledku Kurtovy předchozí rešerše. Pokoušíme se do nitra obce proniknouti a hospodu jinou zde nalézti, po chvíli se ale vracíme zpět a podél trati po cyklostezce nově vybudované pěšky k Mikulovu míříme.
4. Mikulov
Březí 15:49 – Mikulov 15:54, Os 4519
Tento vlak jsme tedy pěší chůzí nahradili, v Mikulově tedy pobýváme déle, než v původním plánu zaneseno bylo. Procházka nám dosti prospěla. V televizi začíná přenos zápasu Česko – Dánsko z mistrovství v ledním hokeji. S chutí si dáváme utopence. Ke Kurtovi se obrací jeden ze štamgastů s otázkou, jestli není příbuzný s Kamilem Střihavkou. „Jasně, to je můj strýc,“ odpovídá Kurt. Vlakem, kterým plánován byl příjezd z Březí, přijíždí ze Znojma Michal a zasedá do čela stolu našeho. Utkání vyvíjí se zprvu výtečně, na závěr však přichystáno má pro nás hořkou pointu. Během toho, co platíme a zvedáme se, udatní Dánové ve hře šest na pět vyrovnávají stav a chystá se prodloužení. Začíná pršet, Michal ale přesto odolává naší nabídce jet s námi dál a na kole odjíždí zpět do Brna. Mikulovská nádražka je příjemná, vypadá to trochu, jako by se původně nádražní trafika pod tlakem štamgastů postupně přeměnila na restauraci a rozšířila svůj provoz.
5. Valtice město
Mikulov 18:01 – Valtice město 18:16, Os 4523
Cestou jsme napjatí, jak dopadl boj s Dánskem. Smutek do nás vstoupí, když první, co vidíme po příchodu do nádražky valtické, je televizor a v něm na obrazovce vlajka dánská stoupající vzhůru ke stropu haly. Poté v televizi hned přepínají na finále fotbalového poháru. V nádražce je vcelku plno, skoro jako všude na dnešní tour.
6. Břeclav
Valtice město 18:58 – Břeclav 19:09, Sp 1825 Velo Pálava
Vzdálenost mezi těmito sídly překonáváme výborným způsobem – vlakem VeloPálava taženým Brejlovcem. V Břeclavi jsme byli už loni, kdy byla čerstvě otevřená. Tentokrát je ta část, kde jsme tenkrát seděli, ztemnělá a žije to v druhé půlce, která asi bývá ráno zavřená. Franta při pohledu na osazenstvo s nadějí poznamenává, že ještě tak rok dva a bude z toho klasická zaplivaná nádražka. Dáváme rychlé kolovací pivo (čemuž se číšník dost podivuje; na rozdíl od toho okříšského, který tím byl skoro až nadšen), anžto na nás čeká mezinárodní vlak Břeclav – Kúty, tvořený jedním motorovým vozem řady 809. Pobaveně se s tímto expresem fotíme, přidal se i strojvedoucí.
7. Kúty
Břeclav 19:36 – Kúty 19:55, Os 4289
Geniální Kurtův plán rozšířit tour po nádražkách o mezistátní výlet vychází na jedničku. Průvodčí nám sice nevěří, že celodenní jízdenky na JMK platí až do Kútů, ale my říkáme, že jo, tak nás nechá dojet. V nádražce popíjíme poměrně hnusný Corgoň (kvalita piv byla dnes celkově dost špatná), ale jinak si libujeme. Místní partička sleduje v televizi úspěšný hokejový souboj proti Taliáncům. Cestou na záchod je třeba prodrat se podivnou místnůstkou s automaty, kde se k Frantě přitočí pingl a proběhne mezi nimi tento rozhovor (připojujeme opis stenografického záznamu):
Pingl: „Vy jste z Česka, že jo?“
Franta: „Jo, jo.“
Pingl: „A nemáte nějakou trávu?“
Franta: „No, to nemáme.“
Pingl: „Hm, škoda, mně jste přišli takoví veselí…“
Pobyt v nádražce se příjemně protahuje, neboť EuroCity z Budapešti do Brna má hlášeno 60 minut zpoždění. Minutu před odjezdem naskočí na tabuli osmdesátka, je vidět, že železničáři jsou tak trochu svině nejen u nás. Do nádražky se už ale nevracíme a kecáme a potácíme se na nástupišti. Pak konečně vlak přijíždí a do Břeclavi jedeme na mezinárodní lístky (s jízdenkou JMK nelze jet přes hranice vlakem EC), které jsme s předstihem nakoupili právě v Břeclavi, z Břeclavi do Brna už zase platí celodenní jízdenka JMK; patrně vzhledem ke zpoždění ale vůbec nepřichází průvodčí.
Brno hlavní nádraží
Kúty 20:49 – Brno hl. n. 21:37, EC 270 Petrov
Do Brna přijíždíme v jedenáct, ale aby toho nebylo málo, vlak asi na dvě minuty zastaví ve zhlaví hlaváku, abychom nestihli rozjezd. To, že se při vystupování ozve strašná rána, jakoby lokomotiva měla vyletět do povětří, je už jen bonus navíc. Martin sprintuje a zázračně stíhá zpožděný jedenáctkový rozjezd, Lucka jde částečně pěšky a my zbylí čekáme na půldvanáctkový. A už sníme o další tour, např. o již výše lehce zmiňovaných nádražkách trati Brno-Veselí nad Lužnicí s přespáním na chalupě. Jako další speciální díl nás napadla tour po všech restauračních a prodejních zařízeních brněnského hlaváku, ale pochybujeme, že bychom z toho vyvázli živí. Také přemýšlíme, jak jest dovoleno se mezi jednotlivými zařízeními přemisťovati, jestli pěšky, ještěrkou, nebo snad je potřeba vždy poodjet vlakem a z vedlejší stanice se vrátit na jiné nástupiště k dalšímu kiosku. Ať to bude, co to bude, doufám, že se opět zúčastním a opět budu moci vše písemně zaznamenat.
Omlouvám se, že nejsem schopen udržet jednotný styl psaní.
Fotky zde.
středa 21. května 2014
pondělí 5. května 2014
Jarní Zbytov 2014
Snad ještě nikdy jsem o Zbytově nepsal s takovým odstupem jako nyní, takže to bude asi poněkud stručné a příliš jednosměrně zaměřené na Jonyho hlášky, které ale prostě nelze opominout. Jistě by pro vás, náhodné čtenáře, bylo přínosnější, kdybych se nějak snažil oživit styl mých zápisků, ale smůla, nejjednodušší je to vzít chronologicky. Nuže, na Zbytov jsem dorazil poněkud později, protože Máca, který nás s Luckou vyzvedával na žďárském nádraží, měl zpoždění (v rámci čekání jsem mezitím naklopil pivo v nádražce, ze které jsem udržel v paměti hlavně neuvěřitelný playlist rádia Krokodýl) a pak navíc zabloudil až někam ke Svratce. Z cesty si ještě vybavuji, že ze Žďáru do Nového Města jsme vzali stopaře a málem jej zapomněli vysadit. U Strachujova jsme dojeli Malého vlka s Ájou jdoucí od autobusu a po přemlouvání, aby si nasedli, jim vzali alespoň batohy. Na Zbytově již byl Šimon, který tam dle zkazek dlel od brzkého odpoledne, dále Jáchym a jeho pasažéři (Terezka, Klárka, Ondřej a Kurt). Z Prahy přijeli s Kadym Hugo, Dita a Štěpán. O něco později dorazili také Hančilovi: Rebeka s Ondrou, maminka Zuzana a Rutka, se kterou jsme se ale téměř neviděli, protože kdesi v útrobách Zbytova šila Rebece svatební šaty; s Hančilovými se svezly i Lucka N. s Pájou. U večeře Malý vlk oslňoval svým tričkem „Babovřesky 2“ a poté, co se dal do vypravování děje filmu Noe, který vypadá jako solidní blbost, na jeho rtech visely oči všech přítomných. Popíjeli jsme víno (kromě Lucky P., která držela půst) a povídali. Noc jsem strávil na peci a když jsem šel ráno budit spáče na půdě (na půdě půdy spal jen Kurt), protože kvůli brzkému příjezdu hosta jsme museli pohnout s prací, koho to nevidím na svém místě? Malého vlka! A co hůř, podobně jako Kubišta před rokem vůbec netušil, kde se vlastně mé místo nachází!
Přes noc Hugo vyváděl nějaký „kokotiny“, ale v čem přesně to spočívalo, jsem jaksi nepochopil. Snídaně byla vcelku brzy a hned po ní, tj. už někdy před devátou, jsme se rozdělili na práci. Hlavní činností byla stavba lešení podél obytného křídla. Sem se přihlásili Vojta, Ondra, Ondřej, Štěpán, Hugo, Kady a Jáchym, který byl ale brzy odvelen, jen co se do stavby vložila Zuzana. Stavbě zcela přirozeně velel Honza Keller. Dalším větším úkolem bylo líčení chalupy, čehož se chopili Malý vlk, Klárka, Terezka a Šimon. Já s Jáchymem jsme u ovčí ohrady zakopávali do země betonové prdele a na vzniklou konstrukci uklízeli trámy. Pavla, Dita a Lucky hrabaly kdekoli a rozhrabávaly krtince. Rebeka s Ájou prořezávaly vrby. Kurt pálil roští. V půl desáté přijeli z Brna Michal s Pepinou a Domčou a přivezli těstoviny na oběd. Jáchym totiž, pověřen částí nákupu, špatně přečetl vzkaz „500g těstovin 8x, toaleťák“ a s domněnkou, že těstoviny jsou do polévky (ač se mu to nezdálo!), zakoupil 500 g těstovin a osm balení toaleťáků. Pepina se hned přidala ke Kurtovi, Domča k hrabání kdekoli. Po čase se utvořila speciální skupina čítající dva siláky, aby naházela pár kamenů do rybníčku. Když píšu „kameny“, myslím tím pořádné balvany; kdo jezdí na Zbytov delší čas, dobře ví, že přemisťování těchto šutrů je nikdy nekončící práce, kterou v dřívějších dobách povětšinou vykonával naturální kulturista Fanda Zbořil. V půl jedné přijel Krokodýl a zkontroloval práce na lešení, i když, jak tvrdil, on většinou již přijde k hotovému. Z jimramovské schůze poličského SOMu přijel Hašlerka.
V půl druhé byl oběd, který připravily holky v čele s Luckou N. a po pauze začal po půl třetí asi dvouhodinový program s hosty, kterými byli Štěpánovi kamarádi Miroslav Jašurek, poradce premiéra v otázkách kolem vysokých škol, a Heda. (Od vlaku z Poličky je přivezl Jáchym.) Rozproudila se diskuse, do které se hlavně vkládal Ondra. Vložil se i Šimon poznámkou o tom, kdo z nás zná z vlastní zkušenosti, jak to chodí na učňáku, narušenou výkřikem „mlč, póvle“ zpoza pece, kde měla své sídlo EIS. Malý vlk během programu spal, ale hned jak zazněl termín „vyšší odborná škola“, probudil se a počal čile diskutovat. V diskusi na téma, jestli vysokoškolské prostředí může člověka pozitivně měnit, vystoupil Honza Keller s tím, že když se setkává s místními nestudovanými vesničany v hospodě, tak s nimi v lecčems ostře nesouhlasí, ale oni po pár pivech a nikam nevedoucí diskusi nakonec stejně řeknou: „Honzo, ty pičo, já tě mám rád.“ Po programu hosté pospíchali pryč (proto byl také posunut na brzké odpoledne), i když v původním plánu bylo, že na Zbytově s námi budou až do neděle, a my se vrátili k práci. Pracovali hlavně lešenáři, ale samozřejmě i další, např. Rebeka s Ájou urovnávali povrch na místě bývalého hnojiště u ovcí a pak i dole pod rybníčkem. Michal s Jáchymem ve volné chvíli vyzkoušeli Honzovu Piccolu, původní plán byl dokonce vytáhnout ji ze stodoly na světlo, to se nakonec nerealizovalo. Přijel Jony a také se zapojil: společně jsme rozváželi listovku na záhony. Našli jsme v ní několik loňských kaštanů, což vedlo k jednomu z mnoha „přiznání Jonyho“: „Mám doma tři sta kaštanů a hledám vhodný plac na zasazení.“ U kamenného stolu také vyprávěl nějakou historku uvedenou slovy: „Jednou jsem něco kupoval od jednoho pána... Ne, vlastně prodával. Nějaký pneumatiky nebo něco takovýho. ... Ne, já už vím. Prodával jsem mu skříň.“ Po práci šel Malý vlk s Ájou ke svému kamarádovi do Unčína, uniklo jim tak hromadné focení na lešení, ač byl Malý vlk jedním z iniciátorů. Hned poté odjížděl Krokodýl, na hity s heligonkou tentokrát tedy bohužel nedošlo (i když Marta si to pochvalovala), ale aspoň provedl zmíněný dohled nad lešením. Odjížděl také Michal D.; Ondřej s Jáchymem a jejich dívky odjeli na koncert Poletíme? do Pardubic s tím, že se vrátí v noci.
A to se již chýlilo k večeru, který byl navíc ukrojen o hodinu kvůli změně času. Večeře byla klasická – brambory s tvarohem. Štěpán vcelku dlouho bavil celé osazenstvo historkami z železničního prostředí. Pak Honza Keller odtajnil další část nezměrného zbytovského archivu: donesl nám ukázat šablony, podle kterých se v Holandsku tiskla Nová píseň a které mu byly po revoluci vráceny. V čele stolu, kde klasicky seděl Jony obklopen dívkami (tentokrát Pepinou a Domčou) se vedla debata o architektuře a narušování přirozeného charakteru vesnic, kde slovy Jonyho „oko člověka spočine na lahodném rázu krajiny“, novými stavbami. Kromě toho Jony ovšem také vykládal o pražských evangelických sborech, tak, jak umí jen on. V každém někdy byl, takže mu nejenže nečiní problém je vyjmenovat, ale navrch několika vtipnými postřehy vystihne rysy jednotlivých společenství, vysloví pojednání o architektuře budov a neopomene se také zmínit o tamních farářích. V opačném koutě stolu, tj. u kuchyňské linky, se zatím EIS snažila nějak rozproudit zábavu zpěvem s kytarou (dali pár undergroundových hitů a několik písniček z Nové písně), ale moc se to nechytlo. Vlastně jsme tentokrát na Zbytově skoro nezpívali: chyběl Honza, Jeseter, večer i Krokodýl. Ve čtyři ráno nového času jsme s Kadym vzpomněli song Ve čtyři ráno a šli spát. Hned poté, co jsem zalehnul na pec, přijeli navrátilci z koncertu Poletíme? a když v kuchyni nenašli nikoho v bdělém stavu, šli také spát. Slyšel jsem ještě Jáchyma, jak říká, že snad v životě nebyl vzhůru v půl páté ráno, aniž by v sobě neměl alespoň kapku alkoholu. Nebo něco v tom smyslu.
Ráno jsme tentokrát jeli do Veselí, protože Malý vlk se zde potřeboval podívat, kde by bylo možné na hřbitově zasadit třešeň (neboť pod třešní byl ve Veselí dle tradice pohřben Tomáš Juren) a jestli se na hřbitově nachází tzv. „nekříž“. Obnova nekřížů na hřbitovech a snad i to zasazení třešně je nějaký projekt památkového ústavu, ke kterému se Malý vlk nějak nachomýtnul. Marta jela do Jimramova, protože zde bylo výroční sborové shromáždění. Bohoslužby byly v sále na faře, pak jsme šli na hřbitov. Zprvu jsme hledali Jurenův hrob, místní nás ale upozornili, že se právě neví, kde vlastně Juren leží. Proběhla také velká diskuse (převážně mezi Honzou Kellerem a Jonym) o tom, jestli povrch země zde na hřbitově i obecně stoupá v čase nebo naopak vlivem eroze klesá. Během návratu na Zbytov byly serpentýny nad Dalečínem svědky dalšího z řady automobilových happeningů. Ač jsme tentokrát nebyli na bohoslužbách v Jimramově, poměrně dost z nás v čele s Jáchymem a Terezkou jeli na kafe do Bistra. Pak už nastal všeobecný rozjezd, do kterého se tentokrát zapojili i Kellerovi, kteří odjížděli do Prahy. Těm, kteří ještě zůstávali na Zbytově, svěřili do správy klíče. Máca jel kamsi na Pardubice, tak vzal Šimona do Chrudimi. Pepinu, Domču, Lucku a mě hodil Jony na vlak do Bystřice. Poslední na Zbytově zůstal Jáchym a jeho spolucestující – a myslím, že si to tam s klíčema v rukou ještě dobře užili. Bylo totiž zase moc hezky!
Přes noc Hugo vyváděl nějaký „kokotiny“, ale v čem přesně to spočívalo, jsem jaksi nepochopil. Snídaně byla vcelku brzy a hned po ní, tj. už někdy před devátou, jsme se rozdělili na práci. Hlavní činností byla stavba lešení podél obytného křídla. Sem se přihlásili Vojta, Ondra, Ondřej, Štěpán, Hugo, Kady a Jáchym, který byl ale brzy odvelen, jen co se do stavby vložila Zuzana. Stavbě zcela přirozeně velel Honza Keller. Dalším větším úkolem bylo líčení chalupy, čehož se chopili Malý vlk, Klárka, Terezka a Šimon. Já s Jáchymem jsme u ovčí ohrady zakopávali do země betonové prdele a na vzniklou konstrukci uklízeli trámy. Pavla, Dita a Lucky hrabaly kdekoli a rozhrabávaly krtince. Rebeka s Ájou prořezávaly vrby. Kurt pálil roští. V půl desáté přijeli z Brna Michal s Pepinou a Domčou a přivezli těstoviny na oběd. Jáchym totiž, pověřen částí nákupu, špatně přečetl vzkaz „500g těstovin 8x, toaleťák“ a s domněnkou, že těstoviny jsou do polévky (ač se mu to nezdálo!), zakoupil 500 g těstovin a osm balení toaleťáků. Pepina se hned přidala ke Kurtovi, Domča k hrabání kdekoli. Po čase se utvořila speciální skupina čítající dva siláky, aby naházela pár kamenů do rybníčku. Když píšu „kameny“, myslím tím pořádné balvany; kdo jezdí na Zbytov delší čas, dobře ví, že přemisťování těchto šutrů je nikdy nekončící práce, kterou v dřívějších dobách povětšinou vykonával naturální kulturista Fanda Zbořil. V půl jedné přijel Krokodýl a zkontroloval práce na lešení, i když, jak tvrdil, on většinou již přijde k hotovému. Z jimramovské schůze poličského SOMu přijel Hašlerka.
V půl druhé byl oběd, který připravily holky v čele s Luckou N. a po pauze začal po půl třetí asi dvouhodinový program s hosty, kterými byli Štěpánovi kamarádi Miroslav Jašurek, poradce premiéra v otázkách kolem vysokých škol, a Heda. (Od vlaku z Poličky je přivezl Jáchym.) Rozproudila se diskuse, do které se hlavně vkládal Ondra. Vložil se i Šimon poznámkou o tom, kdo z nás zná z vlastní zkušenosti, jak to chodí na učňáku, narušenou výkřikem „mlč, póvle“ zpoza pece, kde měla své sídlo EIS. Malý vlk během programu spal, ale hned jak zazněl termín „vyšší odborná škola“, probudil se a počal čile diskutovat. V diskusi na téma, jestli vysokoškolské prostředí může člověka pozitivně měnit, vystoupil Honza Keller s tím, že když se setkává s místními nestudovanými vesničany v hospodě, tak s nimi v lecčems ostře nesouhlasí, ale oni po pár pivech a nikam nevedoucí diskusi nakonec stejně řeknou: „Honzo, ty pičo, já tě mám rád.“ Po programu hosté pospíchali pryč (proto byl také posunut na brzké odpoledne), i když v původním plánu bylo, že na Zbytově s námi budou až do neděle, a my se vrátili k práci. Pracovali hlavně lešenáři, ale samozřejmě i další, např. Rebeka s Ájou urovnávali povrch na místě bývalého hnojiště u ovcí a pak i dole pod rybníčkem. Michal s Jáchymem ve volné chvíli vyzkoušeli Honzovu Piccolu, původní plán byl dokonce vytáhnout ji ze stodoly na světlo, to se nakonec nerealizovalo. Přijel Jony a také se zapojil: společně jsme rozváželi listovku na záhony. Našli jsme v ní několik loňských kaštanů, což vedlo k jednomu z mnoha „přiznání Jonyho“: „Mám doma tři sta kaštanů a hledám vhodný plac na zasazení.“ U kamenného stolu také vyprávěl nějakou historku uvedenou slovy: „Jednou jsem něco kupoval od jednoho pána... Ne, vlastně prodával. Nějaký pneumatiky nebo něco takovýho. ... Ne, já už vím. Prodával jsem mu skříň.“ Po práci šel Malý vlk s Ájou ke svému kamarádovi do Unčína, uniklo jim tak hromadné focení na lešení, ač byl Malý vlk jedním z iniciátorů. Hned poté odjížděl Krokodýl, na hity s heligonkou tentokrát tedy bohužel nedošlo (i když Marta si to pochvalovala), ale aspoň provedl zmíněný dohled nad lešením. Odjížděl také Michal D.; Ondřej s Jáchymem a jejich dívky odjeli na koncert Poletíme? do Pardubic s tím, že se vrátí v noci.
A to se již chýlilo k večeru, který byl navíc ukrojen o hodinu kvůli změně času. Večeře byla klasická – brambory s tvarohem. Štěpán vcelku dlouho bavil celé osazenstvo historkami z železničního prostředí. Pak Honza Keller odtajnil další část nezměrného zbytovského archivu: donesl nám ukázat šablony, podle kterých se v Holandsku tiskla Nová píseň a které mu byly po revoluci vráceny. V čele stolu, kde klasicky seděl Jony obklopen dívkami (tentokrát Pepinou a Domčou) se vedla debata o architektuře a narušování přirozeného charakteru vesnic, kde slovy Jonyho „oko člověka spočine na lahodném rázu krajiny“, novými stavbami. Kromě toho Jony ovšem také vykládal o pražských evangelických sborech, tak, jak umí jen on. V každém někdy byl, takže mu nejenže nečiní problém je vyjmenovat, ale navrch několika vtipnými postřehy vystihne rysy jednotlivých společenství, vysloví pojednání o architektuře budov a neopomene se také zmínit o tamních farářích. V opačném koutě stolu, tj. u kuchyňské linky, se zatím EIS snažila nějak rozproudit zábavu zpěvem s kytarou (dali pár undergroundových hitů a několik písniček z Nové písně), ale moc se to nechytlo. Vlastně jsme tentokrát na Zbytově skoro nezpívali: chyběl Honza, Jeseter, večer i Krokodýl. Ve čtyři ráno nového času jsme s Kadym vzpomněli song Ve čtyři ráno a šli spát. Hned poté, co jsem zalehnul na pec, přijeli navrátilci z koncertu Poletíme? a když v kuchyni nenašli nikoho v bdělém stavu, šli také spát. Slyšel jsem ještě Jáchyma, jak říká, že snad v životě nebyl vzhůru v půl páté ráno, aniž by v sobě neměl alespoň kapku alkoholu. Nebo něco v tom smyslu.
Ráno jsme tentokrát jeli do Veselí, protože Malý vlk se zde potřeboval podívat, kde by bylo možné na hřbitově zasadit třešeň (neboť pod třešní byl ve Veselí dle tradice pohřben Tomáš Juren) a jestli se na hřbitově nachází tzv. „nekříž“. Obnova nekřížů na hřbitovech a snad i to zasazení třešně je nějaký projekt památkového ústavu, ke kterému se Malý vlk nějak nachomýtnul. Marta jela do Jimramova, protože zde bylo výroční sborové shromáždění. Bohoslužby byly v sále na faře, pak jsme šli na hřbitov. Zprvu jsme hledali Jurenův hrob, místní nás ale upozornili, že se právě neví, kde vlastně Juren leží. Proběhla také velká diskuse (převážně mezi Honzou Kellerem a Jonym) o tom, jestli povrch země zde na hřbitově i obecně stoupá v čase nebo naopak vlivem eroze klesá. Během návratu na Zbytov byly serpentýny nad Dalečínem svědky dalšího z řady automobilových happeningů. Ač jsme tentokrát nebyli na bohoslužbách v Jimramově, poměrně dost z nás v čele s Jáchymem a Terezkou jeli na kafe do Bistra. Pak už nastal všeobecný rozjezd, do kterého se tentokrát zapojili i Kellerovi, kteří odjížděli do Prahy. Těm, kteří ještě zůstávali na Zbytově, svěřili do správy klíče. Máca jel kamsi na Pardubice, tak vzal Šimona do Chrudimi. Pepinu, Domču, Lucku a mě hodil Jony na vlak do Bystřice. Poslední na Zbytově zůstal Jáchym a jeho spolucestující – a myslím, že si to tam s klíčema v rukou ještě dobře užili. Bylo totiž zase moc hezky!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)